O politiku jsem se nezajímal.

Psal se rok 2017 a já studoval tři obory na dvou školách: filosofii s bohemistikou na Filosofické fakultě a teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Nosil jsem nemožné svetry a oranžové kalhoty do zvonu, četl i psal poesii, obdivoval Formanův film Vlasy, hltal Pink Floydy, Zeppeliny, Hendrixe a Blue Effect, vášnivě diskutoval s přáteli o smyslu života a po nocích „bagroval“ jednu knihu za druhou. Vydělával jsem si totiž jako noční hlídač na vrátnici, díky čemuž jsem si mohl celé noci nerušeně číst.

Zprávy jsem však četl jen občas. Sledoval jsem sice po očku, co to tam vyvádí nějakej Babiš, ale neměl jsem potřebu to řešit. Byl jsem ve stavu občanské hibernace

Od svých 6 do 17 let jsem hrál závodně fotbal: nejprve okresní přebor za Vodňany a potom první dorosteneckou ligu za Dynamo České Budějovice.

Docela mi to šlo, ale pak se ve mně probudila touha po smyslu a potřeba dělat něco užitečného pro druhé. Tak jsem s tím seknul a začal hrát na housle, vést skautskou družinu, křesťanskou mládež a nízkoprahový klub. V létě jsem vedl dětské tábory. Přivydělával jsem si trháním třešní, brigádou v marmeládovně či jako lektor prevence šikany na základních školách.

V životě jsem nebyl na žádné demonstraci. Ve Vodňanech se žádné nekonaly a v Praze jsem šel sice dvakrát okolo, ale vždy jsem si připadal spíš jako náhodný divák pozorující z bezpečné vzdálenosti lidi v davu než jako aktivní účastník, který by chtěl vyjádřit svůj názor. Přišlo mi, že tyhle davové záležitosti nejsou nic pro mě. A možná jsem ani žádný pořádný názor neměl.

Politika pro mne byla něco cizího a vzdáleného, netýkalo se mě to. A ke všemu taková otrava!

Já měl na práci důležitější věci. Řešil jsem svatbu.

V létě 2017 jsme se s mou snoubenkou Ludmilou vydali na předsvatební cestu. Řekli jsme si, že zkusíme pěšky a bez peněz přejít Alpy a během měsíčního putování dojít k moři. Přišlo nám, že pokud skutečně dojdeme až do cíle a během toho měsíce se nerozejdeme, můžeme do toho praštit s nadějí, že nám to snad společně půjde i ve stavu manželském. A tak se i stalo.

Bylo po svatbě a já dychtivě vyhlížel náš první společný rok, poklidnou oázu novomanželského štěstí, kdy nebude třeba nikam spěchat. Leda snad do knihovny, v níž jsem se hodlal náruživě oddávat studiu. Pak ale přišly sněmovní volby v říjnu 2017 a můj život se obrátil vzhůru nohama.

Co se stalo? Nechtějte po mně, abych to tady jen tak na pětníku vyklopil.

Kdybych měl totiž popsat, jaká neuvěřitelná shoda náhod stála za mou osobní proměnou z občanského pasivisty v občanského „aktivistu“, kdybych měl plasticky vystihnout, co mi tehdy běželo v hlavě, jak to celé začalo a jak to den za dnem rostlo až to vyrostlo do netušených rozměrů - kdybych měl zhodnotit, co se povedlo, kde jsem udělal chyby a co jsem se při tom naučil o sobě, společnosti a demokracii v Česku, bylo by to na knihu. Proto ji píšu.

Zde to pojďme vzít ve zkratce, telegraficky. Berte to jako jeden z mnoha možných příběhů, který by se dal vyprávět o tom, co se mi přihodilo, čeho jsem byl svědkem a možná i co jsem zač (na konci se to dozvíte).